Vzpomínka na Černobyl 1986

Je to stále téma. Černobylská havárie se vrací se železnou pravidelností souložícího skotu, takže kdo se trochu zajímá, má možnost pozorovat i změny nálad/názorů během těch 30 let. Nechci tu vytvářet ani klidnit vášně okolo této události, nicméně chci upozornit na zjevný fakt, že se nám tu evidentně střetávají dvě velmi silné propagandy – proruská a zelená. Ta první nám vnucuje, že se vůbec nic nestalo (je mi trochu záhadou, jak docílili podpory WHO, ale s tím umím žít, protože zase až taková záhada to možná není). Zelená propaganda naopak všechna čísla pohromy násobí koeficientem 10 na n-tou, kde n roste k nekonečnu rok od roku. Tím samozřejmě sleduje svoje cíle: získat maximum finančních zdrojů na další činnost (a je jedno, jestli je to něco se zeleným mírem nebo whatever). Uvědomme si proto, že pravda je tam někde venku. Kdo četl od Světlany Alexijevičové knížku Modlitba za Černobyl, rok vydání 2002 (je to spíš pro otrlé), má další zdroj pro utvoření si vlastního názoru.

A teď ta vzpomínka…

Když “to tenkrát bouchlo”, byl jsem sice malý kluk, ale dost jsem se zajímal o takové ty klasické klučičí vědy skrze časopis ABC – fyziku, chemii, stroje,… Tehdy ještě ne moc o ženský, to přišlo později a kupodivu úplně samo ;). Měli jsme v rodině strejdu, co pracoval v Dukovanech, ale nikdo jsme pořádně netušil, co že tam vlastně dělá – tušili jsme, že to je něco s počítačema a s radiací. Z novin jsme se dozvěděli, že je všechno v pořádku (sic!) a zůstali klidní stejně jako miliony dalších. Pak ale zazvonila sousedka, že máme u ní někoho na telefonu (vy z mladší generace si povšimněte: neměli jsme ani pevnou linku, volalo se přes sousedčin telefon – a co z nás vyrostlo!). Volal strejda, pracoval totiž na dozimetrii a zpracování získaných dat. Že moc nemůže mluvit, že jestli víme, co se stalo (prý ani jednou nepoužil slova výbuch, elektrárna, Černobyl nebo radiace; byl v tu dobu “tak trochu” sledovaný, takže se nebylo čemu divit). Prostě jsme dostali instrukce – nevětrat, nechodit ven, kupovat z počátku jen sušené potraviny, do kterých se TO dostane až později při zpracování, všechno pravidelně utírat vlhkou buničinou s mýdlem,… a hlavně: Nemluvit o tom.

Později, když za námi přijel, jsme se dozvěděli, že to jako jediní byli schopni změřit, protože meli k dispozici vojenský dozimetr. Ty civilní prý ukazovaly nesmysly (jo, říká se to často; my to měli z první ruky). Z toho jsme se dozvěděli, že radiační dávka rozhodně překročila běžné civilní meze, i když to asi nebylo tak hrozné, jak se v pozdějších letech psalo. A taky tam byl ještě jeden postřeh – všechna data pořízená na dozimetrii byla upravena tak, aby nevznikla panika. Rozuměj: zfalšována. Můžeme tedy dneska jenom předpokládat, že opravdové naměřené hodnoty tady v tehdejší ČSSR se už nikdy nedozvíme.

Leave a Reply