Jak se ze mě stal #ajťák

Začalo to někdy v roce 1990, kdy jsem se dostal k počítačům (napřed ZX Sinclair Spectrum v “kroužku informatiků”, pak teprve PC AT 286, aby bylo jasno). Matka potřebovala nějaký stroj na účetnictví a já ho samozřejmě zneužil na hry, ale taky na Turbo Pascal (pamatuje to tu někdo, proboha? ;).

K programování mě dostal můj strejc z Brna (on tedy byl trochu z Brna, což se na něm podepsalo, ale byl taky trochu z Kladna, což se na něm podepsalo mnohem víc), který mi ukázal HelloWorld! v TP a první zkompilovaný program.exe mě natolik uchvátil, že jsem u toho zůstal a rozhodl se “tím” živit. No, drahně je tomu let, jen co je pravda.

Ještě k tomu strejci, tehdy to byla kapacita – vyráběl na tu dobu poměrně solidní účetní prográmky nad databází – pokud se to tak dá nazvat – PC Fand. To byla taková věc, která si myslela, že je relační databáze, ale nevěděla, co je to SQL, takže umřela spolu se spoustou podobných “dobrých nápadů”. Horší ale bylo, že onen PC Fand při svém mizení ze světa vzal s sebou i kariéru již zmíněného strejdy. Poslední moudro, co mi sdělil, bylo cosi jako “To objektový programování, hele, to už asi není pro mě, ale podívej se na to, naxeroxoval jsem ti k tomu nějakej článek.” Možná se smějete, ale on se psal rok 1996, Softwarové Noviny byly na vrcholu slávy, my nosili šusťáky i do kostela a Nagano ještě 2 roky znali jenom Japonci. Každopádně – článek mi nějakou dobu ležel na stole, pak v šupleti, pak ještě tak 256x změnil místo (povšimněte si laskavě toho kulatého čísla), abych ho nakonec objevil a nasál jedním dechem. To prozření! Ty nápady! Spousta mokrých snů o čtyřtečkách a atributech! …prostě paráda. Takže jsem odstranil z PC AT zmíněný Turbo Pascal a nainstaloval Turbo C++. A bylo to 🙂

Jak asi (správně) tušíte, opravdovým ajťákem se člověk nestane takhle, ale připusťme, že to právě takhle může začít. Nebudu dál unavovat tím, jak jsem se protloukal na ČVUT (jak se to objektové programování pěkně hodilo, když jsem programoval za patřičný úplatek spolužákům seminárky z “objektů”… a taky doučování slečen z VŠCHT bylo fajn…) nebo jak si člověk musí projít opravdovou ajťáckou firmou, aby pochopil, jak se ten software opravdu dělá.

Na dotazy starců, jak že se to vlastně živím, používám univerzální odpověď: “Dělám do počítačů, teta…” Zpravidla se pak ještě shodneme na tom, že “to má budoucnost”.